Mám za sebou něco přes třicet osm let života. Z toho část na malém městě ve východních Čechách, kus v Praze, rok v satelitu za Prahou a několik let mimo ČR.

Přiznávám, že v současné době nebydlím (tj. nežiju) tak, abych byl šťastný. Proto, jsem se pustil do projektu “Kde domov můj?”.

Došlo mi totiž, že mě (při troše snahy a štěstí) čeká ještě něco okolo čtyřiceti let života (viz. Kolik máte času?). A já, poučen předchozími nezdary, ho chci prožít tak, jak žije většina lidí na této planetě - obklopený blízkými lidmi, s kterými  společně tvoříme, vycházíme si vstříc, pomáháme si a máme se rádi.

Život v Lanškrouně

Narodil jsem se 26.5.1971 v Lanškrouně. Malá díra - ani ne desítka tisíc lidí. 70.-80.léta minulého století. Všude pěšky. Život na menším sídlišti plném spřátelených (i když ne vždy úplně si přejících) sousedů, ale hlavně kámošů. Vy, kdo jste tu dobu zažili, možná také vzpomínáte?!

Přišli jsme ze školy, taška letěla do kouta a šlo se “lítat”. Jo, tak jsme tomu tenkrát říkali. “Lítali” jsme venku. Proháněli jsme kolo, běhali po poli, schovávali se za zídkou nedalekého sadu, žvýkali šťovík a mudrovali o životě. Na podzim jsme vyráběli a potom i pouštěli draky a v ohýnku pekli pekelně špinavý brambory ve slupce. Umouněný ruce, opatlaná tvář..., ale chutnalo to! V zimě jsme na svážku za barákem pro změnu pekáčovali, sáňkovali nebo zkoušeli lyže. Když lilo, byli jsme jednoduše u někoho doma nebo prozkoumávali zákoutí sklepů pod naším domem.

Přes chodbu bydlela Milenka Vernerová. Nebyly nám snad ani čtyři a já ji prý chytil za ruku (tvrdí to rodiče - já už si to nepamatuju) a šli jsme přes pole k dědovi, který bydlel co by kamenem dohodil a zbytek došel. O patro níž byl zase Péťa Vebr. S ním jsme chodili každý den do školy a odpoledne dělali, co se zrovna dělalo. Taky jsme spolu chodili do modelářskýho kroužku. Lepit letadla. Přestože z toho, co jsme vytvořili ani jedno nevzlítlo, strašně rád na tu letecko-modelářskou dobu vzpomínám.

Co se týče rodičů, tak i u nich si vybavuju, že byli (alespoň ze začátku??) “furt u někoho”. Nebo naopak někdo u nás. Vzpomínám si, když k nám chodili Grohovi, Vebrovi nebo Vernerovi a společně s našima kafíčkovali a nadávali na režim. Vzpomínám si na tátovi kámoše z práce, jak u nás po večerech pili pivko, hráli na klavír a zpívali.

Škola nás tenkrát moc nebavila (alespoň tak na to dnes vzpomínám). O to víc jsme se těšili, až si po škole zase vylezeme na strom, až doma sebereme sirky, šroubky s matkou a půjdeme do sadu vyrábět ty naše fascinující výbušniny. Možná jste to taky dělali? Ke šroubku se přichytila matka, do toho se ostrouhalo několik sirek, na to se přišrouboval druhý šroubek. Pak se to položilo na nějakou tvrdou podložku a něčím další tvrdým se do toho prásklo. Pěkný rány to vydávalo...

Když se nám nechtělo lítat, sedl jsem na koloběžku a jel na druhý konec města k druhému dědovi a babičce. Ti bydleli v domečku a pro tu dobu zcela typicky chovali králíky, slepice, husy, měli psa, kočku,... Prostě babička s dědou! A to byla taky bomba. Trhali a sekali jsme trávu, jezdili pro zrní a nic nebylo zajímavější než tlupa králíků chroustající čerstvě natrhané pampelišky. Jo, to mě fakt bavilo. Kromě těchhle malých zvířat se tenkrát také vydatně zahradničilo. Supermarkety nebyly a místního zelináře jsme považovali za největšího šizuňka. A tak jsme se raději hrabali v hlíně, seli semínka, zalévali, okopávali, třídili, pleli a pozorovali ten fascinující rostlinný život od prvního rozpuku až po zeleninový salát u oběda.

Na střední mě chytli koně a já tak čtyři roky nedělal skoro nic než jsem se o ně buď staral nebo na nich jezdil. Až ve čtvrťáku, kdy už jsem nějakou dobu skoro ani neschovával kapesník mi lékaři dali stopku. Prý těžká alergie na prach z koňské srsti. Ale byly to fascinující čtyři roky plné tvrdé práce, geniálních vyjížděk a pozorování světa z koňského hřbetu, koňské lásky a spousty legrace s “lidmi od koní”.

V osmnácti skončil můj koňský život a s ním i život v Lanškrouně. Přijali mě na vysokou školu do Ruska a já svůj rodný Lanškroun natrvalo opustil. Shodou okolností se psal rok 1989 a věci okolo se daly do pohybu.

Život v Praze

Jsem asi typický případ “přivandrovalce” z malého města, pro které se vžil název “naplavenina”. Po vysoké škole, přišla první práce a s ní všechny ty velkolepé příležitosti velkoměsta. Našel jsem si první byt. V Nuslích. Pod mostem :-). Když jsem se tam v roce 1994 stěhoval, plán byl zůstat tam max. tři roky než si najdu něco “vlastního”. Bylo to 1+1, trochu temný, pod okny silnice. Prostě žádnej šlágr. Ale já byl tenkrát sám a většinu času jsem stejně proseděl v práci, a tak mě ani nic moc netlačilo. Nakonec z toho bylo let šest. Co se týče života v domě, už tenkrát mě fascinoval zajímavý fenomén (tenkrát jsem ho přičítal anonymitě velkoměsta). Dnes to vidím trochu jinak. Snad všichni obyvatelé domu (byl to typický pětipodlažní nuselský dům z třicátých let 20.století) praktikovali cestou domů stejný rituál. Odemkli vchodové dveře, vklouzli dovnitř a často se doslova proplížili po chodbě, rychle odemkli dveře svého bytu, vpadli dovnitř, zabouchli a bylo.

Přiznávám, dělal jsem to taky. Ani nevím proč. Asi jsem chtěl zapadnout, tak jsem dělal, co dělali všichni. Znáte to - stádní chování. Dělej, co dělají druzí! Možná to byla jenom moje vrozená plachost. nevím.

Po nějaké době jsem začal poznávat některé tváře (to když jsme do sebe při plížení nechtíc narazili a nebylo vyhnutí). Ale rozhodně jsem netušil kdo je kdo - podle jména. A co jsem tak měl možnost pozorovat, tak ani v domě se nikdo s nikým nestýkal. Já se občas viděl akorát s Boženkou - sousedkou od vedle.  

Kromě plížení se s cílem nepotkat souseda jsem tam pozoroval ještě jednu zajímavou věc. Vzhledem k nulovým vztahům netuším, jak ti lidé žili - prostě jak to u nich doma vypadalo, čím trávili čas nebo třeba jak moc uklízeli. Ale přišlo mi, že jejich prostor začíná za dvěřmi jejich bytu. Co bylo před dveřmi, na chodbě, neřkuli ve sklepě se jich jakoby netýkalo. A podle toho to vypadalo. Kolikrát, co se nevešlo nebo nehodilo do bytu, vystrčili na chodbu, před dveře. A protože se ve společných prostorech ani neuklízelo, tak si vybavuju všudypřítomné chuchvalce prachu, papírky i občasné flusance na schodišti (komu by se v tomhle svinčíku nechtělo si odplivnout!?).

Na vánoce 1999 jsem se přestěhoval nahoru na kopec - na Vyšehrad. Do krásného půdního bytu v domě z podobné doby a podobného stylu. Myslel jsem si, že to bude na “furt”. Relativně prostorný půdní byt postavený podle mých představ, nádherný výhled na Prahu a hlavně okolí Vyšehradu - park se spoustou zeleně, vymoženostmi Jedličkova ústavu hned vedle, dole Vltava, metro za rohem, knajp a obchodů jak naseto. Idylka.

Ovšem vývoj společnosti šel dál. Aut přibývalo a “individualismus” sílil. V roce 2005 se nám narodila dcera Valérie a my začali být tak nějak citlivější na houstnoucí výpary z aut. Začalo nás fascinovat, že zapadlou, boční ulici “Na Pankráci” zaplavila auta a dostat se na druhou stranu nebylo možné bez základů některého z bojových umění. Když skončilo léto a začal podzim, přišly inverze. A s tím nějakých šest měsíců hustého a hustšího vzduchu. Když jsme v té době otevřeli okna, zpravidla jsme je zavřeli rychleji než by se člověk stačil nadechnout se slovy: “Tak tam je husto...!” Prostě zákaz vycházení.

Do domu jsme se také stěhovali s ambicí nezopakovat “Nuselskou chybu”. Tj. budeme aktivní a zkusíme alespoň trochu toho, co jsem znal z Lanškrouna. Nežít v anonymitě svého bytu. Musím říct, že ze začátku to vypadalo nadějně. Mojmír s Lucií, naši sousedi na patře jsou velmi zajímaví, filozoficky ladění lidé. Navíc pár měsíců před námi se jim narodila dcera Matylka. Prostě ideál. Po úvodních fascinujících debatách se to ale nějak chemicky nepovedlo. Postupem času to začalo vypadat tak, že z deseti případů, kdy jsme zazvonili na jejich zvonek buď vůbec nikdo nevylezl nebo nám řekli, že nemají čas. A potom, co se nám narodily holky, tak se baterie důvodů ještě nafoukla.

S Mojmírem se nám to nepodařilo, zkoušeli jsme to i s jinými sousedy. Ale ani tady nám to většinou nevycházelo. A tak jsme začali cítit to dejá vu. Vegetili jsme si v našem krásném bytě v domě plném naprosto cizích a k sobě lhostejných lidí. Na rozdíl od Nuslí se v domě sice uklízelo, ale i zde se objevoval podobný fenomém, kdy lidi vystrkovali před dvěře, dolu na chodbu nebo dokonce před dům věci, které nechtěli mít doma ve svých bytech. Několik let jsme měli před domem dokonce nemízící hromadu odpadků okolo popelnic. Takovou malou skládku všelijakýho hnusu co by kamenem dohodil od historického Vyšehradu. A tak nějak nám to všem v domě bylo jedno. Mottem života tam jakoby bylo “Můj byt, můj hrad!”

Houstnoucí vzduch a naprostá absence blízkých lidí (z toho plynoucí samota) znamenal, že jsme se pustili do hledání jiného bydlení. Zdá se mi, že když má člověk špatnou zkušenost, zpravidla hledá opak. My, s dítětem, jsme hledali vzduch, prostor a také lidi. Začali jsme listovat relitníma novinama, šmejdit po S-realitách a jezdit na prohlídky.

Co my jenom navštívili míst!!! Byli jsme na vesnicích na západ, jih, východ i sever od Prahy. Zajeli jsme i do satelitů - pýchy 90. let! Po tom všem, co jsme viděli, jsme se ale pořádně vylekali. Domečky těch nejroztodivnějších barev, tvarů a stylů. Malé zámky a hrady s dvoumetrovými ploty a kamerovými systémy. Zahrádky, kterým dominoval bazén a o víkendu čoud z grilovaného masa.

Pak přišel nápad. Najít menší české město a úplně se vyhnout závislosti na autu. A tak jsme začali “testovat” nejprvě Mělník, pak Dobříš, Berouna a nakonec Poděbrady. Trvalo to další rok ježdění a prohlídek, kdy jsme stále nenacházeli, co jsme hledali. Věděli jsme ale, co jsme hledali? Spíš ne!

Život v satelitu

V polovině roku 1989 jsme si v Respektu přečetli článek o bydlení v Německu s názvem Kde domov můj?, kdy se skupina lidí dá dohromady, společně koupí pozemek, na kterém si potom každý postaví svůj dům. Spolu si pak pomáhají s péčí o děti nebo stárnoucí rodiče, sdílejí řadu věcí, jednou týdně si třeba i dají společnou véču....

Nadchlo nás to. Začali jsme to zkoumat. Už jsme zase šmejdili po netu, dopisovali si a debatovali s lidmi. Nakonec jsme se vydali do USA a založili první projekt cohousingu s názvem “Kde domov můj?”.

Vzduch v Praze dál houstl a nám se nechtělo čekat. Rozhodli jsme se, že se prozatím pronajmeme dům nebo byt někde na venkově, takzvaně “za Prahou”. A tak se taky stalo. Byla to akce kulový blesk. Leden a únor jsme na Floridě zkoumali cohousing a v květnu jsme už bydleli jinde. Pronajali jsme si prostorný byt v domě, kde bydlí Petřina sestra - moje švagrová plus ještě jedna další rodina. Říkali jsme si, že alespoň “odpilotujeme” společné živobytí s jinými lidmi.

A je to paráda. Najednou máme vzduch, prostor, zahradu a relativně i blízké lidi kolem. Ovšem, vše v životě zdá se mít cenovku. Cenou za život v Křenici u Říčan je naprostá závislost na autě. Křenice, pokud ji neznáte (což je více než pravděpodobné) je malinká díra na sever od Říčan (jiho-východ Prahy). A stejně jako jiné středočeské vísky, obce a městečka prošla Křenice od devadesátých let raketovým rozvojem, který ne vždy vyzněl pozitivně. Na původních pár domků na návsi s knajpičkou, smíšeným zbožím a fotbalovým hřištěm se koncem devadesátých let nalepil neustále expandující satelit. Je smutně fascinující pozorovat, jak se ta satelitní část (dnes už násobně větší než původní vesnice) rozlézá každým týdnem jako rakovina. Jakoby se neustále objevovaly nové a nové parcely, vždy s plotem a legračním domečkem na elektroměr. My bydlíme ve staré zástavbě a do satelitu občas vodíme naše návštěvy. A ty zpravidla žasnou. V těch desítkách, možná i stovkách domů se zahrádkami, bazény, grily a trampolínami jakoby se převážně žilo opět podle motta “Můj plot, můj hrad”. V zimě bylo možné pozorovat zajímavou věc: Ke každému domu vedly stopy auta. Prohrnutá byla pouze silnice. A nikde nebyla ani stopa po stopách lidí. Jakoby se do domu pouze vjíždělo a pak se z něho vyjíždělo. Jakoby lidi vůbec nevycházeli a nenavštěvovali se. Možná k sobě sousedé jezdí na návštěvu autem. Nevím. To jsem ještě neprozkoumal.

Jo, auta. To je asi nejzajímavější věc, kterou zde máme možnost pozorovat. Od pondělí do pátku vždy mezi sedmou a půl devátou ráno šňůra aut do Prahy. Mezi pátou a sedmou večer potom šňůra aut z Prahy. A skutečný život (kdy se okolo domů objevují i muži) jakoby začínal v pátek večer a končil v neděli po obědě. Během týdne jakoby zde žily převážně pouze ženy a děti. Jako by byla válka a muži byli na frontě. Většina žen je s dítětem nebo dětmi doma nebo na zahrádce a tak nějak čekají, až se táta vrátí večer domů z práce. Zajímavý život. Z pozice externího pozorovatele, po ročním pobytu v Křenici sousedské vztahy jakoby z oka vypadly těm, které jsem znal z Prahy. Bohužel na rozdíl od Prahy není v Křenici kam jít. Zahulená knajpička s pár místy a věčně zapnutou televizí? Na procházku do satelitu? Na náves počítat projíždějící kamióny ? Postávat na věčně pustém fotbalovém hřišti? Přiznám se, ani jedno mě moc nebere...

Tak jsem si zkusil malé město, velké město a nakonec i vesnici. Kromě toho jsem si dal i pár let za hranicemi naší země (viz: Tři stupně závislosti). A tak nějak, když si to všechno dávám dohromady, nejlíp mi z toho vychází varianta vybrat si sousedy. S nimi potom vybudovat něco, co bude stavět víc na přirozených principech lidského života než na snaze “splnit si sen o vlastním bydlední”, nebo jak jinak se “modernímu” stylu ve vlastním báráčku či bytu na hypotéku (kde mi ostatní konečně dají pokoj) říká.

Komentujte na Facebooku: zde.