Svobodný život

Zakotvili jsme

Mon, 29 Nov 2010 20:32:55 +0100

Tak jsme se po dlouhých úvahách rozhodli spojit síly s developerem a začít budovat náš domov v projektu Zahrada, který vzniká v Lysé nad Labem. Došlo nám, že život je příliš krátký na to, aby člověk děla co mu nejde a co ho nebaví. V našem případě projektování a stavění budov. Chceme se tak věnovat tomu nejhlavnějšímu - budování společenství. Projektování a stavění necháme s radostí na odbornících. Přestávám psát tento blog a začínám přispívat do blogu projektu s názvem: Život je fajn.

Aktívní a pasívní lidi

Tue, 26 Oct 2010 12:30:41 +0200

Jeden známý mi nedávno kreslil, že lidi je možné rozestrkat do čtyřech chlívků podle toho, jak moc jsou aktívní či pasívní a také podle toho, zda vyhledávají skupinu či jedou sólo. Lidská snaha zjednodušit si chaos života je známá, a tak především v psycho-literatuře narazíte na desítky, možná stovky podobných čtyřchlívkových modýlků. Tenhle se věnuje mezilidským vztahům a má i klíčový význam pro náš projekt “Kde domov můj?”. Proto ho tu nemůžu nezmínit.
Docházím totiž poznání, že většina lidí je tak šťastná, jak šťastné jsou jejich vztahy s druhými lidmi. Přece jenom jsme tím kým jsme (viz např. Zapleteni v sítích). Máme za sebou statisíce let života ve smečce a jen velmi zřídka se tak mezi lidmi objeví samotář s velkým “S”. Většina z nás má v sobě nějakou míru potřeby blízkosti ostatních lidí.
Čím víc se věnuji studiu lidských společenství, tím víc vidím, že ta úspěšná, živá mají právě zdravou míru aktívních (jak skupinových tak individuálních) lidí. Když ale projíždím českými vesnicemi nebo městečky, jsou části dne, kdy mám pocit že se aktivní lidi někam odstěhovali. O to smutněji mi je z uvědomění, že s aktivitou se valná většina z nás narodila. Tj. viníkem tedy bude zase nejspíš ta naše kultura česká: “Hlavně ať nás neslyší soused!”. O to víc potřebuji občas vyrazit na jih, kde se žije více venku a hlavně výrazně aktivněji. A zejména proto jsou tam lidé šťastnější. A já si říkám, když to u nás doma vždycky žilo, když náš starý vyšehradský byt praskal pravidelně ve švech, proč bychom tenhle styl života nemohli přenést na jiné místo a být “skupinově aktívní” tam?
Jinak tenhle čtyřchlívkový model říká, že aktivní lidi zaměření na jednotlivce iniciují aktivitu s kamarádem, kamarádkou a s dalšími jednotlivci. Jsou to ti, kteří zavolají a postarají se o to, že se uvidíte. Aktivní skupinový je ten, co dává do kupy partu, vymýšlí výlety, skupinové akce, večírky, debatní kroužky, tvoření ve skupině. Od pasívního skupinového iniciativa většinou nepřichází, ale často se přidá k partě, když mu někdo jiný zavolá. Pasívní individuální se ve své extrémní podobě ke skupině nepřidá, ani kdyby ho lámali heverem.
Co vy? Kam byste se zařadili? O názory se podělte se na Facebooku.

Hřiště pro dospělé

Thu, 21 Oct 2010 13:40:37 +0200

Všichni jsme byli děti. A děti si hrají. Ať se dnes díváme na svět jakkoli, dítě zůstalo v každém z nás. V každém z nás dřímá enegie, kreativita, zvídavost, spontánnost, důvěra a další vlastnosti, které mnozí v procesu dospívání poztráceli. A tak řadě dospělých ani nepřijde na mysl, že by si mohli znovu hrát. Tvrdí, že nemají čas, že “musí”, že “je to trapné”, a že “přece nejsou děti”. Stačí se zastavit na jakémkoli dětském hřišti a chvíli pozorovat, co dělají jejich rodiče. Valná většina “hlídá” děti. Někteří telefonují. Další si povídají s kamarádkou. Mnozí se nudí a čekají až bude čas jít domů.

Já jsem došel názoru, že pokud překonáme pocit studu, většina z nás si dokáže hrát se stejným zápalem jako malé děti. Došlo mi to třeba na jednom hřišti pro dospělé nedaleko Daytona Beach na Floridě. Na první takové hřiště jsem narazil v Pekingu, ale tenkrát mi to ještě nedošlo. Považoval jsem to za nějaký povedený komunistický experiment. Víte, co myslím - aby lidi zbytečně nechytali lelky, postavíme jim hřiště. Pak jsem na to narazil na Floridě a po chvíli ve Španělsku. A nakonec dole v v Podolí. A nadchlo mě to. Všiml jsem si, že takové hřiště přitahuje lidi od 4 do 100 let, a že cvičit po širým nebem je 1000x přijemnější než chodit do smradlavé posilovny. Cvičit vedle sebe se sousedem/kamarádem je extra příjemné. A tak bych si přál v našem novém domově nezapomenout i na takovouhle věc. Jen mrkněte na pár fotek ze Španělska. Naše Valérie odmítla chodit na dětské hřiště, jak moc jí tohle bavilo :-).

Mobilní domy

Sun, 26 Sep 2010 10:44:00 +0200

Potkal jsem tento týden na konferenci v Žilině fascinujícího člověka, který tvoří fascinující domy. Nadchla mě především myšlenka školek, které se stěhují za dětmi nebo možnost umístit dům na pronajatý pozemek. Podívejte se sami - třeba: comfortline. Zaujala mě také architenktonická soutěž, kteru vyhlásili (viz úvodní fotka nebo také zde). Zajímavá mi přijde také téměř 100% recyklovatelnost. Co na to říkáte?

Proč se bojím lekařů?

Sun, 19 Sep 2010 20:54:28 +0200

Bylo to na nějakém sezení s Jaroslavem Duškem, kde mi došlo, že slova “lékař”, “léky” a “lekat” mají stejný základ. Od té doby jsem si toho začal všímat. Začalo mi docházet, že průměrný lékař praktikující dnešní západní medicínu má svou škatulku, ve které se sakra vyzná. Zbytku ovšem rozumí buď pramálo nebo vůbec. A když ano, tak velmi často nevidí , jak jedna škatule souvisí s druhou.
Někdy v dubnu tohohle roku jsme s naší Valérií vyrazili na pohotovost. Probudila se totiž s očima plnýma hnisu. V krčské nemocnici nás nasměrovali na oční pohotovost. Odjeli jsme s mastičkou a kapkama. Obojí na bázi antibiotik, jak jinak. Druhý den si stěžovala na bolest ucha, a tak jsme vyrazili znovu. Tentokrát nás nasměrovali na ORL. Odjeli jsme s kapkama do nosu i ucha. Další antibiotika. Třetí den se přidal kašel a mi jeli k pediatrovi. Ten nás vybavil celkovými antibiotiky, dalšími kapkami do nosu a na kašel.
Tři dny u třech lekařů. Tři dny u třech odborníků, kteří rozumí svým komůrkám nám u čtyřletého dítěte vynesly takovou hromadu léků jako do sebe nesype ani náš bezmála devadesátiletý děda. Navíc s převahou antibiotik (anti = proti a bios = život), tj. léků, které už ze své podstaty zabíjí (život).
V čekárně naší dětské lékařky naistalovali před lety televizi, kde neustále dokola běží reklamy na leky. Řeknu vám, po půlhodině pobytu v té čekárně mám hlavu jako meloun a pocit, že když se nenecháme všichni přeočkovat vším možným, umřeme na žloutenku, sežere nás klíště a zlikviduje meningokok. Navíc se všude válí halda letáčků, které vždy začínají stejně: “Věděli jste, že vám hrozí tohle nebezpečí? Ouha! My máme řešení - vakcína, lék,...” Nebo zalistujte většinou časopisů a spočítejte reklamy na leky. Za chvíli zjistíte, že tam není skoro nic jiného. Síla, ne?
Přitom čím více se na to zaměřuju, tím více potkávám lidí, kteří se léčí jídlem, pohybem, bylinami a dalšími metodami, nad kterými průměrný lekař kroutí hlavou. Pár jsem jich už na sobě a svých dětech otestoval a smekám. Nejenom, že mi přijdou mnohdy funkčnější, dlouhodobě na mě působí nesrovnatelně zdravěji.
A tak se snažím vyhýbat lekařům a jejich lekům. A musím říct, že jsem zatím výrazně méně vylekaný. S finální platností mi to došlo opět na příkladu s naší Valérkou. V říjnu 2009 začala chodit do školky a do května byla skoro non-stop nemocná. Lekař střídal lekaře a my se tak ze dne na den stali věrnými klienty Smith Kline Beecham, Aventisu, Mercku a Zentivy. Do lekárny jsme chodili častěji než do supermarketu. A furt stejný. Furt rýma, kašel, hleny, chrápání, až nám lekaři začali vyhrožovat odebráním mandlí. A to už jsme byli pořádně vylekaní! Naštěstí nám kamarádka doporučila člověka, který praktikuje nelekařskou medicínu. Vystudovala sice naše západní ORL, ale zároveň se věnovala i čínské, a tedy celostní medicíně. Absolvovali jsme u ní jedno sezení, potom měsíc užívali nějaké kapky a mandle jsou stále na svém místě. Valérka už nechrápe, nekašle ani nesmrká. Bez antibiotik. Zajímavý. A podobných příběhů je.
Aby nevznikla mýlka - myslím si, že naše západní medicína je ve své podstatě skvělá. Je jen otázkou, jak k tomu co víme a umíme přistoupíme. Osobně si myslím, že budoucnost je ve spojení obou světů - naše škatulkářského, kdy dokážeme v lidském těle opravit už většinu součástek a celostního, který se zabývá organismem jako celkem a zejména příčinami, ne pouhými důsledky.
Ze své podstaty mě baví pozorovat provázanosti, tj. jak s čím co souvisí. A nepřestává mě fascinovat třeba spojitost mezi tzv. agrobyznysem, potrávinářským a farmabyznysem. Čím více se ze zemědělství stává byznys, tím víc jde o výnosy a zisky. Kvalita je tak dobrá, jakou dovolí zákony. A protože zákony spolu-tvoří lidé z byznysu, tak se do nich vejdou i dříve nepředstavitelné chemo-potraviny. To je ale samozřejmě malá domů pro farmabyznys, která přes leky už dnes umí vyřešit řadu druhů rakovin a jiných civilizačních chorob. Prostě se mi zdá, že kdyby nebylo tolik chemopotravin, nebylo by tolik chemoterapie. A to by nebylo dobré pro byznys, tj. pro systém jako celek.
Musím říct, že čím víc informací o tom získávám, tím víc vím, že chci žít svůj život trochu jinak než jak je tomu v našich končinách obvyklé. Jen vím, že sólo to moc nepůjde. I proto nebo možná hlavně proto věnuju tolik energie našemu projektu.